České a moravské Vánoce

11.09.2012 11:44

Třesolka, marroni a sučuk

Zlaté prasátko po půstu na Štědrý den a rozkrojené jablíčko u slavnostní večeře známe všichni. Jaké ale byly předvánoční atmosféra a zvyky v Praze a na našich vesnicích před mnoha a mnoha lety? Zavzpomínejme na ty polozapomenuté...

Nejdřív si to pokaždé uvědomily pražské domovnice. Od Svaté Kateřiny (25. listopadu) se totiž na Uhelném trhu začaly prodávat figurky Mikulášů a čertů a právě z mňoukavých, toulavých černých micinek se mohla snadno stát kožešina na výrobu čertíků. Krátce a jednoduše – s první ztracenou kočkou si každý Pražan řekl: „Á – vánoční trhy už budou za pár dní!“

Ve druhé polovině osmnáctého a v první půli století devatenáctého se v Praze konaly současně tři významné vánoční trhy. Jeden byl na Malostranském, druhý na Senovážném náměstí a ten největší a nejznámější byl Mikulášský trh na Staroměstském náměstí. Přenesme se v čase a představme si, jak vypadal vánoční trh zhruba před sto sedmdesáti lety?

 

Sučuk pro mlsné jazýčky

Co bychom mohli vidět zajímavého v oné době na pultech stánků rozesetých po Staroměstském náměstí? Kromě běžných potravin tam nesměly chybět hlavně pamlsky: různě zdobený perník, turecký med, marcipán a sučuk, což byla orientální cukrovinka ze směsi cukru a škrobu.

Našli bychom tam dokonce i jižní ovoce – hlavně fíky, citrony a pomeranče. Staropražskou specialitou byly figurky čertů a kominíčků vyrobených ze sušených švestek a křížal. Čertíci měli v ruce metličky z pozlacených dřívek a rohy z marcipánu, kominíčci zase papírový žebřík. Aby byl papír pevnější, byl vyztužený škrobem.

Hodně se nabízela i třesolka – jablko, do něhož bylo místo stopky zaražené stéblo slámy. Vršek stébla se rozřízl, rozdělil na vlákna a na konci každého z nich se pohupovaly mandle a rozinky.

 

Ježíšek, Maria, andílci

Před Vánocemi se prodávaly i hračky – hlavně dřevěné šavle, patrontašky z černého lesklého papíru, koníčci ze dřeva, cínoví vojáčci. Velmi úspěšným obchodním artiklem byly krásně malované a vybarvené figurky k betlémům. Ti chudší si mohli zakoupit postavičky z „chlebového těsta“, jedna byla za pět až deset krejcarů. Jak se vytvářely? Do těsta z žitné mouky se přidal klíh a piliny a to vše se nalilo do keramické formy a upeklo v peci. Zámožnější zákazníci si mohli dovolit vyřezávané dřevěné nebo keramické figurky, u nichž nehrozilo, že je do dvou let sežerou mouční červi.

 

Loutkáři a mořská panna

Na trhu na Staroměstském náměstí však vedle stánků se zbožím a potravinami byla i spousta dalších atrakcí. Děti si nikdy nenechaly ujít loutkové divadlo v jednom ze tří stanů. Někde se hrál kus O hvězdě betlémské a třech králích, jinde zase strašlivá historie o doktoru Faustovi, kterého si odnesl pekelník. V dalším stanu jste za poměrně vysoký poplatek padesáti krejcarů mohli uzřít „opravdovou“ mořskou pannu. Tajemné přítmí potom moţná několika důvěřivcům pomohlo uvěřit, že nešlo o sešitou horní polovinu vycpané opičky a ocas velkého kapra šupináče.

Nicméně v polovině devatenáctého století prý kdosi přivezl před Vánocemi na Staroměstské náměstí ţivého tuleně, kterého pak veřejně ukazoval. Mnozí Pražané byli zvědaví, jak sebou nebohé zvíře hází ve velké kádi s vodou. O téhle atrakci se tehdy prý hovořilo až do Velikonoc. Další stan si oblíbily hlavně ženy a dívky – sídlila tam totiž jasnovidka neomylně věštící blízkou i vzdálenější budoucnost svých klientek.

 

Marroni!

Na rohu náměstí postával Ital, hubený muž s vlajícími vlasy, který se hřál u vozíku s malými kamínky a vykřikoval: „Marroni, marroni arrostiti!“ (Kaštany, pečené kaštany!) Jeden velký kornout horkých jedlých kaštanů byl za dva krejcary. Po Italově smrti, někdy ve druhé polovině devatenáctého století, se tohoto prodeje předvánoční pochoutky ujali už sami Praţané, nicméně pokřik „Marroni!“ po hezkých pár let ještě zachovali.

 

A mám to zadarmo!

Slavnostní nálada nepanovala jenom na trţištích. Prodavači v běžných kamenných obchůdcích s potravinami téměř po celý prosinec obdarovávali své stálé zákaznice vánočními dárky. K většímu nákupu vždy s úsměvem přidali tabulku čokolády, láhev punče nebo i kmínky. Tento starý zvyk odumřel někdy kolem roku 1870, stejně jako zmizel sympatický obyčej, že Fišerova vinárna na Uhelném trhu nabízela 1. ledna štamgastům vínečko zdarma. Stálí zákazníci tam na Nový rok platili jen za jídlo.

A vůbec štamgastů si tenkrát obchodníci všeho druhu hodně vážili. Tak třeba v Praze pravidelní návštěvníci dostávali den před Štědrým dnem ve své oblíbené hospodě, při níž často byl i vlastní pivovar, mladinku, teplé pivo. Mladinka byla totiž výborná pro přípravu kapra načerno. Nicméně pít mladinku se nedoporučovalo. Když kluk, kterého si táta pro tento mok poslal, trochu tekutiny zvědavě ochutnal, měl potom co dělat, aby to bez krajně nepříjemné nehody stihl domů.

 

Stromeček

Samotný vánoční týden býval (zejména v sedmnáctém a na počátku osmnáctého století) v Praze zahajován průvodem pražských Židů, kteří vezli na Hrad dary. Později je vystřídali příslušníci pekařského cechu, kteří přinášeli velikánský speciální koláč.

Symbol Vánoc – proslulý vánoční stromeček – se v Česku objevil relativně nedávno, roku 1820. A trvalo to asi třicet let, neţ se ozdobené stromky staly u nás běžnou tradicí. Tento krásný zvyk přišel do Českých a Moravských zemí z Německa. Kdo neměl v předminulém století v Praze na vánoční stromek dost peněz, musel si počkat na Štědrý den, na pravé poledne. Prodejci šli ve dvanáct hodin domů, neprodané stromky nechali stát na místě, a kdo chtěl, mohl si zbylé smrčky či jedličky odnést.

Já už ho vidím!

Ale dost bylo už Prahy. Zavzpomínejme, jaké zvyky panovaly na vesnicích. Ve výhledu lidem nebránila zástavba domů, a proto 24. prosince zasedali ke slavnostní večeři v okamžiku, kdy uviděli, že se na obloze objevila první hvězda. Byl to signál, že skončil půst. Kdo ho dodržel a ten den nic nejedl, mohl vidět zlaté telátko, které pluje po stmívajícím se nebi nebo zlaté prasátko, jak chodí pod okny domku či po zahradě.

Po setmění bývávalo zvykem zapálit svíčku a na chvíli otevřít okno – tím jste dovnitř pozvali duše zemřelých ke štědrovečerní hostině. Hospodáři věřili, že tato přízeň prokázaná předkům, kteří už nemohou slavit s rodinou Štědrý večer, jim zajistí v budoucím roce bohatou úrodu, plný stůl, rodinný klid a dobrou práci.

Těsně před sváteční večeří se obvykle dávala na zápraží miska s vodou. (V některých regionech ji kladli na okenní parapet.) Pokud voda do rána zmrzla a mráz misku ještě roztrhal, znamenalo to, že se příštího roku ztratí voda ze studně.

Hodujte s tradicemi

Samotný stůl se obvykle obepínal provazem. To mělo symbolicky zajistit nejen soudržnost celé rodiny v průběhu budoucích dvanácti měsíců, ale mělo to rovněž ochránit dům před zloději.

Prostíral se také sudý počet talířů. Podle pověry totiž těsně před štědrovečerní večeří obhlíží smrtka stoly a tam, kde vidí lichý počet prostřených míst, by se mohla pro někoho v následujícím roce vrátit. A zejména – nikdy nikdo nedovolil, aby bylo prostřeno pro třináct osob. Třináctý byl přece Jidáš na osudné poslední večeři Páně!

Kdyţ se večeřelo, od prostřeného stolu nesměl nikdo vstát, a to až do chvíle, dokud všichni nedojedli poslední sousto. Tato pověra nabádala k tomu, aby se všichni zase ve zdraví a v pohodě sešli za rok u téhož štědrovečerního stolu.

Naši předci také dělali to, že zbylými drobky od štědrovečerních pokrmů „krmili“ studnu. Naházeli do ní trochu všeho, co na stole zbylo. Účel? Aby studna v budoucím roce nevyschla. Drobky se pohazovaly i na zahradě ke kmenům stromů, to aby sad vzkvétal a žádné plody nepomrzly nebo je nenapadli škůdci.

Když se všichni najedli – význam zvyků se výrazně přesunul k neprovdaným dívkám. Pokud vdavekchtivá Baruška či Maruška chtěla zjistit, kdy konečně stane před oltářem, vzala si doma hůl, šla na zahradu, zastavila se pod hrušní a házela ji do koruny stromu tolikrát, dokud se hůl ve větvích nezachytila. Povídalo se, že na kolikátý pokus zůstane o Štědrém večeru hůlka ve větvích, za tolik let se dívenka šťastně provdá.

Ostatní krájeli jablíčka (když je v rozkrojeném jablíčku hvězda, budeme zdraví), pouštěli ořechové skořápky se svíčkami v neckách naplněných vodou (kdo odpluje od ostatních, ten bude daleko od domova).

Jaké bude vínečko?

Na Boží hod vánoční (25. 12.) se nikde nepracovalo, všichni měli zbožně rozjímat. Světnice ani zápraží se tento den nemetly, postele se nestlaly, nikdo nesměl prát ani uklízet. Nechodilo se ani po návštěvách.

O božíhodové mši, někdy také nazývané „hrubá“, bývalo v kostele plno, a to zejména ve vinařských oblastech na jihu Moravy, kde se věřilo, že ozáří-li paprsek slunce během této mše tvář pana faráře nebo tvář sošky panny Marie, předznamenává to hojnou úrodu vynikajícího vína.

 

Kup si proutek, hospodáři, ať se v novém roce daří...

Na Nový rok se mělo brzy vstávat. Věřilo se, že ten, kdo by se povaloval dlouho v posteli, by se v průběhu budoucích 12 měsíců stal neskutečných lenochem a povalečem.

Na Humpolecku chodívaly v novoroční den děti s proutkem. Ten byl dlouhý a po celé délce ještě k tomu propíchaný dřevěnými jehlicemi, ozdobenými různobarevnými kousky papíru. Na konci jehlic byl nabodán hrách a na špičce proutku se skvělo vždy malé jablíčko, někdy velká pentle. S takhle ozdobenými pruty chodívaly od stavení ke stavení a zpívaly. Když dozpívaly, hospodář vždy od jednoho dítěte proutek za pár drobných koupil a na jaře ho vysadil na pole.

Za dobré znamení na vesnicích platilo, vstoupilo-li do domu na Nový rok jako první dítě nebo děvče. Stará žena označovala rodinné problémy a neštěstí. Proto tchýni v tento den raději nezvěte na návštěvu.

Prvního ledna si každá hospodyně obzvlášť hleděla hrnců. Kdyby jí nějaký vyklouzl z rukou a rozbil by se, celý budoucí rok by byl potom „nakřapaný“. Přes práh domu se v tento den ještě pokládalo koště. Kdo vkročil do stavení jako první, měl ho zvednout a uklidit na místo. Rovněž se po celý tento den nesmělo z chalupy nic vynášet, prý by se s tím vyneslo i štěstí. Takže pozor!

První leden ve městě

Existuje i polozapomenutý novoroční zvyk. Dodržoval se hlavně ve městech, zejména v Praze. Vždy 1. 1. dopoledne přišli do měšťanských domů vymětači. Byli to většinou do černých plášťů zahalení muži s velkými košťaty v rukách. Vůbec nemluvili. Beze slova vstoupili do domu nebo do bytu a smýčili po rozích v každé místnosti. Když byla jejich práce u konce a už skoro odcházeli, hospodyně jim zpravidla do posledního, ještě nevymeteného rohu, vložila přímo pod košťata pár drobných mincí. Potom jak vymětači mlčky přišli, tak mlčky i odešli.

Věřilo se, že koho na Nový rok navštíví vymětači, toho po celý rok neopustí štěstí a bude mít i dostatek peněz.

—————

Zpět